Asi není na světě rockového fanouška, který by neznal skladby „Mama, I´m Coming Home“ a „No More Tears“. Toto album se skutečně stalo znamením své doby a „madmana“ vymrštilo na samotný vrchol hudebního nebe. Nejenže jde o jednoznačně komerčně nejúspěšnější desku, na které se kdy podílel, ale samozřejmě i o desku nejlepší. Ozzy Osbourne, vědom si zbytečně promarněných let svého života, začal konečně sekat dobrotu. Pod dohledem lékařů a osobních trenérů se za dva roky stačil vrátit na scénu v životní formě. Nezvykle mladě vyhlížející, štíhlý, střízlivý a plný chuti do nové práce, byl připravený dobývat s ambiciózní novinkou světová pódia. Vždyť to není zrovna pozitivní skutečnost, když o sobě někdo řekne, že z posledních dvaceti let si není schopný vzpomenout skoro na nic. Změna prostě musela nastat.

K nahrávání byla povolána stejná sestava jako u předchozího alba „No Rest For The Wicked“ (1988) – tedy Wylde / Castillo / Daisley a samozřejmě klávesák John Sinclair s tím, že Bob Daisley byl pro tentokrát na turné nahrazen Mikem Inezem. Zajímavostí je, že skladatelsky se na albu velkou měrou podílel také Lemmy Kilmister, který uplatnil své nápady hned ve čtyřech písních. O tom, že Ozzymu velmi záleželo na tom, aby se album pro tentokrát obzvláště povedlo, svědčí fakt, že v průběhu roku 1990 skončilo na dlažbě hned několik producentů. Nakonec se dvojice záchranářů John Purdell a Duane Baron zhostila svého úkolu na výbornou. Toto vitální, zvukově dokonale promakané a různorodé album, ze kterého vzešlo nepočítaně šlágrů a koncertních tutovek, všeobecně tíhlo k soudobému kalifornskému hard ´n´ heavy, což nebylo vzhledem k Ozzymu dlouhodobému působení v Los Angeles a tehdejším úspěchům kapel typu GUNS ´N´ ROSES a MOTLEY CRUE žádným překvapením.

Deska „No More Tears“ (1991) je vůbec dokonalou prezentací toho nejlepšího, co do dnešních dnů vzešlo z Ozzyho spolupráce s blonďatým kytarovým hrdinou Zakkem Wyldem. Ten opatřil skladby mnoha nezapomenutelnými momenty. Přestože je deska zvukově různorodější, nástrojově bohatší a více aranžérsky promakaná než kterýkoliv z předchůdců, nejsou skladby přeplácané. Vše má svůj řád, vše drží pohromadě, nic neruší ani nepřebývá. Tak třeba hned úvodní „Mr. Tinkertrain“, vypovídající o konkrétním případu zneužívání malých dětí, stojí na pozvolném rytmu a Ozzyho soustředěném frázování, do kterého Zakk Wylde vstupuje se svými mistrovskými kousky jen ve chvílích, které to vyžadují. Stadiónový hymnus „I Don´t Want To Change The World“ s nezapomenutelným ústředním riffem a výrazným refrénem se stal velkým šlágrem a dodnes je možné jej slyšet na Ozzyho koncertech. Skvělou baladu „Mama, I´m Coming Home“ hrají celkem často rádiové stanice ještě v těchto dnech. Album však nabízí povedené slaďáky hned tři. A všechny stojí opravdu za to. Kromě již zmíněné písně „Mama I´m Coming Home“ ještě méně známou „Time After Time“ a samozřejmě v závěru umístěný nostalgický skvost „Road To Nowhere“ coby temnou retrospekci Osbourneova života.

Vrchol přichází v titulní skladbě. Nezapomenutelný baskytarový motiv probublává skrze masivní hradby kláves, do toho hypnotizující šílencovo frázování a notoricky známá Wyldeho kytarová střelba. Skladba plná zadržovaného napětí však exceluje v bombastickém refrénu. Za zmínku stojí i výborné klávesové intermezzo v jejím jádru. Jsou zde však i méně známé skladby, které mají ambice monstr hitů. Tak třeba „Desire“, kde kytara dokola drhne dusivý riff nebo Kilmisterova „Hellraiser“, která jakoby vypadla z repertoáru KISS. Velmi se mi líbí i „S.I.N.“ díky své melodické zpěvové lince, která ve mně vzbuzuje pocit jakési popové povědomosti a také samozřejmě díky Zakkovu nenapodobitelnému kytarovému kouzlení, které jí vynáší daleko nad oblast prvoplánového kýče.

Po realizaci alba následuje dlouhodobé koncertování pod titulkem „No More Tours“ a Ozzy vyhrožuje koncem koncertní kariéry, což se později ukázalo být dalším chytrým tahem jeho managementu. V roce 1993 vychází legendární živák „Live And Loud“ a po něm dva roky odpočinku. Ozzy konečně působí dojmem spokojeného chlápka ve středních letech, který si konečně začal vážit každé chvilky strávené se svou rodinou.